Pohádka O Červené Karkulce z pohledu babičky.

Ráno babička vstala a vzpomněla si, že má dneska svátek. „To je skvělé, že mám dneska svátek, už se těším, až za mnou přijde moje vnučka a přinese mi něco dobrého na zub.“ Třeba buchtu nebo tak něco. Mezitím, co se Karkulka chystala za babičkou, babička stihla uklidit dům, nakrmit slepice, jít do vesnice nakoupit a spoustu jiných věcí. Tak si řekla, že si na chvilku odpočine. „No, já jsem toho dneska udělala fakt hodně, jdu si lehnout, ať jsem připravená na Karkulku.“ Chvíli si tak leží a najednou zaslechne divné zvuky. „Co to je?“ pomyslí si babička. Chvíli nic neslyší, tak si jde zas lehnout. Zvuky se však stávaly čím dál tím hlasitější. Babička už to začínala považovat za divné. A v tu ránu, co chtěla zjistit, co to je, skočil na ni z otevřeného okna vlk a snědl ji. Babička se najednou ocitla v břiše vlka a řekla: „Ach jo, takhle se mi akorát spálí ta buchta.“ Naštěstí babička po kapsách vždycky nosí pletení, takže o zábavu bylo postaráno. Chvíli se nic nedělo, ale pak najednou za ní spadla její vnučka Karkulka. „Karkulko, ty mi ale chyběla, obejmi babičku!“ Ještě zmatená Karkulka se stěží přitiskla babičce na hruď. Asi tak 10 minut si povídaly, nic se nedělo, když najednou viděly čepel nože. Nůž snadno rozpáral vlkovo břicho a Karkulka s babičkou zahlédly pohledného mladíka, byl to myslivec. Myslivec pomohl Karkulce a babičce ven z vlka, a babička ho za to pozvala na tu buchtu, co tak těžce pekla. Vlka pak zašila, usmířila se s ním a teď jí hlídá slepice před jinými dvěma řvoucími zvířaty. Na závěr si všichni společně dali vynikající buchtu a žili šťastně až do smrti. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.